březen 2023
Příjemné a humorně-poučné. Tak by se dalo stručně nazvat setkání se spisovatelem Vlastimilem Vondruškou v jestřebské kinokavárně. Být stručný i v popisu obsahu besedy už je náročnější. Kdo zná pana Vondrušku ví, že dokáže mluveným slovem zaujmout své posluchače stejně skvěle, jako své čtenáře slovem psaným.
Začátky
Literární činnost začínal jako student. Dle jeho slov verši, především pro ´ukecání´ děvčat. Již zde se naplno projevilo jeho nadání. Jednu ze studentek svou básní zaujal natolik, že i když v básni opěvoval sebe a ne ji, stala se později jeho manželkou.
Paní Alenka také píše. S manželem si tak jsou vzájemnými konsultanty, ale i konstruktivními oponenty a kritiky. Pan Vlastimil k pobavení všech vyprávěl, jak si v jedné polemice od manželky vyslechl, že není žádný spisovatel (v tu dobu už měl vydaných několik knih), protože prý dosud „nic pořádnýho nenapsal“. A tak vznikl jeho první historický román… To už jsem ale přeskočila hodně dál, protože mezi básněmi a románem bylo ještě období povídek. Ty začínajícímu autorovi vycházely v Signálu, tiskovině určené především ozbrojeným složkám. Vyprávění o tomto období připomínalo Švandrlíkovy Černé barony. Třeba když autor dostal od ´šarže´ tématický námět napsat detektivní příběh zaměřený na trasologii (kriminalistický obor, zabývající se zkoumáním stop) a nějak si nedal vysvětlit, že v renesanci trasologie neexistovala. „Vy si s tím nějak poradíte“ opáčil. A pan Vondruška si poradil. Sepsal příběh dle vlastní fantazie a zjistil, že tohle je to, co ho baví, kudy se bude dál ubírat.
O psaní
Zajímavé bylo nahlédnutí do kuchyně spisovatelského umění. Zatím co někteří autoři nejprve vystaví celou osu příběhu – prostředí, zápletky, osoby – a na tu pak zjednodušeně řečeno nabalí dialogy a další podrobnosti, spisovatelé, ke kterým patří i pan Vondruška příběhem žijí. Jsou spoluúčastní děje, prožívají události se svými postavami a příběh se tak rozvíjí bez striktně daného plánu. Tím se stává, že třeba kdo měl být dle prvotního záměru autora vrahem nakonec vrahem není a je jím někdo jiný, kdo se tak vyprofiloval až v průběhu psaní. Anebo se třeba stane, že díky upřed-nostnění běhu fantazie namísto dodržení pevné osy není trilogie souborem tří knih, ale čtyř (´čtvrté vydání trilogie´), jelikož je stěžejní postava i na konci třetí knihy stále ještě ve Francii, a ne, a ne dojet na korunovaci do Čech, což mělo být románovým vyvrcholením už první, původně samostatně zamýšlené knihy No je těžké odjet, když se toho v té Francii pořád tolik dělo, že…
Samostatná kapitola čtenáři.
Třeba ti, kteří nad napsaným hloubají a mají potřebu opravovat ´fakta´. Třeba čtenář, který si vyhotovil itinerář trasy a spisovatele upozornil, že se cesta na koni nemohla dát za uvedenou dobu stihnout. Připomínka zaujala. S kamarádkou koňařkou nakonec došli k závěru, že se stihnut i dala. V té době totiž byly cesty díky absenci asfaltu měkčí a také tehdy neexistovala žádná nařízení a doporučení, týkající se povolené zátěže.
Někdy se autor dopouští nepřesností záměrně. Třeba, že na hostině pili pivo. S fakty neobeznámený čtenář by si asi ťukal na čelo, kdyby četl, že jedli pivo lžící. Přitom druhá varianta je správně. Díky složení a technologickému postupu výroby bylo tehdá pivo spíš kaší čili opravdu ´tekutým chlebem´. Vysvětlovat technologii by ale narušilo spád děje a tak je jednodušší zůstat u ´pili´.
Není panna jako panna
Zábavný exkurz do dějin tvořilo téma panenství. Kde bylo žádoucí a kde naopak ne, u jakých ´aktů´ dohlížela komise rytířů a dvorních dam a u jakých lid. Za jakých okolností mohl být sňatek po nevydařené svatební noci anulován a kdy mohl stát nebohého nevýkonného muže i život.
Spravedlnost a vlastenectví
Pojem tehdejšího chápání spravedlnosti převedlo předešlé rozverné téma do vážnější roviny. Činy byly posuzovány s ohledem na možnou nápravu. V potaz se bral i způsob provedení. Třeba na krádež za dne, vyžadující určitou dávku odvahy se pohlíželo mírněji, než na (zákeřnou) krádež v noci za tmy.
Lidé té doby se uměli bavit, ctili spravedlnost a uměli si odpouštět Byli vlastenci. Dovedli bránit svoji zem, svůj jazyk a způsob život i se zbraní v ruce. Věděli, že jen soudržností a hájením svých práv zachovají zem i pro své děti a jejich potomky… pro nás. A i když bylo dlouhé období, kdy byla čeština zakazována, národ dokázal naši řeč i zvyky zachovat, nezanikly. Naši předci bojovali za naši svobodu a my máme stejnou povinnost zase vůči našim dětem a dál.
Dějiny ukazují, že společnost mnohokrát vykročila nesprávným směrem, ale nakonec vždy zvítězila nutnost vývoje. „Největším nebezpečím je strach“, varoval pan Vondruška na konci besedy. „Nedejte se děsit! Vyděšení lidé se líp ovládají. S publikem se rozloučil slovy Komenského:
„Na tebe národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím. Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“
Děkujeme Vlastimilu Vondruškovi za pěknou besedu, a protože proběhla v den jeho svátku 17.3., přejeme ještě jednou všechno nejlepší. Velké poděkování též kulturnímu výboru Obce Jestřebí, který kulturní akci uspořádal. Zájem byl obrovský. Do kinokavárny přišlo téměř sto návštěvníků. Nedivila bych se, kdyby příště nestačilo ani těch sto míst.
