říjen 2021
Ve sportovních příspěvcích na Můj Provodín už jste četli o běhu, cyklistice, plavání (v rámci triatlonu), vzpírání i gladiátorských závodech. Tentokrát vám představím něco úplně jiného – westernové ježdění. Víte, že tu máme v tomto sportu úspěšnou mladou závodnici?
O koních a pro mne úplně neznámém sportu jsem si povídala s Viktorií Ondřejovou.
Wikipedie uvádí, že „westernové ježdění vzniklo praktickou potřebou obratnosti kovbojů na koních na dobytkářských rančích v USA. Ti mezi sebou soutěžili, kdo je lepší, obratnější, rychlejší. Dnes je sportem, uměním, předváděným pro diváky na celém světě“.
Jak se ke kovbojskému souladu s koněm dostala dívka z Provodína?
Jak říká, ke koním se už narodila. Vyrůstala s nimi a na koňském hřbetě seděla už ve třech letech. Samostatně, pod dohledem začala jezdit ve věku šesti, sedmi let. Samozřejmě prý na tom nejhodnějším, nejklidnějším koníkovi na světě. Od jedenácti pak dojížděla na ranč Radana, kde jí oslovilo westernové ježdění (na rozdíl od sestry, která se v té době věnovala jinému typu závodů – anglickému stylu).
Viki dnes jezdí dvě kobylky. Čtyřletou Flake a dvouletou Funny. Jelikož jsou závody založené na naprosté spolupráci, souhře mezi člověkem a koněm, vychovává si zvířata za podpory trenérských seminářů sama. Je to podobné, jako u výcviku psů, jen u koní to trvá dýl. Obsedat se totiž můžou až od 3. – 4. roku, záleží na plemeni i na konkrétním jedinci. Viki učí mladé koně ´ze země´. Když jsou zralí na obsednutí, tak už většinu pokynů znají. Zajímalo mne, zda se koně cvičí taky za pamlsky. Někteří cvičitelé to tak prý dělají, Viktorie ale ne. Všimla si, že pak koně při závodech nedrží hlavu, jak by měli, protože po očku koukají, zda jezdec nedrží nějakou dobrůtku. Viktoriini koníci mají za odměnu volno. Samozřejmě se pro výcvik volí správné na všechno. Netušila jsem, že pracovní koně honění krav baví. Ostatně o koních jsem toho netušila víc. Třeba, že podle auta poznají, zda k nim přijíždí kovář nebo veterinář. Zatímco kovář je nechává v klidu, vidí-li se blížit auto veterináře, uklidí se do vzdálenější části výběhu. Když jim ale něco je, ví, že jim člověk pomůže. Zvlášť, když už si takovou zkušeností prošli. Jeden z Ondřejovic koníků, který málem zemřel kvůli nezodpovědnému krmení cizími lidmi a s nímž chovatelé probděli několik nocí, si dnes umí říct o pomoc přímo ukázkově. Třeba přišel a nastavil zraněnou nožičku stylem ´podívej se, co to tu mám!´
Nedá mi, abych v souvislosti s tím nevložila důležitou vsuvku. Prosím, nikdy zvířata ničím nekrmte!!! Váš ´dobrý úmysl´ anebo i jen nezodpovědnost jim často přináší velké utrpení, velké bolesti a bohužel nezřídka i smrt. Další věcí je, že když koně lákáte na krmivo, učíte je chodit k drátům, kde jim hrozí rána elektrickým proudem. Chovatelé je naopak učí, že se k drátům přibližovat nemají. Lákání k drátu je tudíž kontra-produktivní, nezodpovědné a koním se tím opět jen škodí. V neposlední řadě je tu i riziko bezpečnostní. Nejen, že ne každý kůň je hodný a může pokousat, ale při nahrnutí více koní na jedno místo může nějaký skupinu ´splašit´. Co znamená stát v takovou chvíli před prchajícími koňmi nemusím asi rozvádět…
O závodech si povíme víc v příštím čísle.